Éra Maria Draghiho v ECB minulý čtvrtek po 8 letech skončila. Jaká byla, a co čeká jeho nástupkyni na čele Rady guvernérů ECB?

Doba to byla turbulentní, nelehká. Draghi se do čela ECB dostal v situaci, kdy se naplno rozbíhala dluhová krize a začínala vážně ohrožovat samotnou celistvost eurozóny: koncem října 2011, kdy se do Frankfurtu stěhoval, byly výnosy portugalských desetiletých dluhopisů 12 % (o řeckých nemluvě) a ve finančních kruzích se naplno diskutovalo o tom, jaký bude kurz eura vůči nové pesetě či escudu, či jaký bude kurz proti nové německé marce.  Ve čtvrtek 26. července 2012 na investiční konferenci v Londýně však Draghi spekulantům pohlédl dlouze do očí a namaloval čáru v písku: ECB je odteď pod jeho vedením připravena udělat pro záchranu eura „cokoliv, co bude potřeba. A že to bude stačit, to mi věřte“.

A ona tři anglická slova („whatever it takes“) skutečně stačila na to, aby si trhy uvědomily, že s centrální bankou se nebojuje, s centrální bankou se plave. Londýnský projev a program Přímých monetárních transakcí (OMT) ohlášený týden poté znamenaly definitivní obrat v dluhové krizi: v červenci 2014, tj. dva roky po londýnském projevu, byly výnosy portugalských desetiletých dluhopisů už pod 2,5 %. A to ECB nemusela OMT vůbec využít – stačila slova. Měnově-politický majstrštyk.

Slova – a bohužel ani reálné měnově-politické činy – ovšem nestačily na splnění oficiálního úkolu ECB, tj. na zajištění měnové stability. Cílem ECB je udržet inflaci „poblíž, ale pod“ hranicí dvou procent, nicméně v posledních šesti letech splnila inflace toto zadání dohromady v šesti měsících.. Jistě, nezaměstnanost klesla v tom samém období o dobrých 11 milionů a Draghimu fiskální politika na rozdíl od USA vůbec nepomáhala (v podstatě jí byl většinu svého prezidentování nucen měnovou politikou suplovat), ale čísla jsou neúprosná: stávající inflaci lehce nad jedním procentem prostě nelze pokládat za splnění inflačního cíle.

A to za jeho éry došlo k bezprecedentnímu měnově-politickému uvolnění. Zaprvé, program odkupu aktiv, zahájený v listopadu 2014 a v březnu 2015 rozšířený i o státní dluhopisy, znamenal, že do zastavení nákupů v prosinci 2018 nakoupila ECB aktiva celkem za 2 700 mld. EUR. A vzhledem k tomu, že tento program ECB před dvěma měsíci opět obnovila, to nebude konečný stav. Zadruhé, ECB v červnu 2014 zavedla negativní (depozitní) sazbu a od té doby ji ještě čtyřikrát snížila, naposledy v září letošního roku na -0,5 %.

To vše ke značné nelibosti bankéřů a politiků „severního“ křídla, zejména Němců a Nizozemců - německý Bild nedávno označil Draghiho za „vévodu Draghilu“ v referenci na to, že ECB pod jeho vedením skrze nízké úrokové sazby „vysává“ úspory střadatelů a zostřuje konflikt mezi vlastníky aktiv (například nemovitostí, ale i aktiv finančních) a zbytkem společnosti. Konflikt v rámci ECB dosáhl po zářijovém zasedání historicky bezprecedentních rozměrů – dobrá třetina guvernérů měla (má) se znovunastartováním kvantitativního uvolňování takový problém, že s ním neváhala jít do tisku.

Na nástupkyni Draghiho v čele ECB, Christine Lagardovou, tak čekají dva těžké úkoly. Zaprvé, sjednotit evidentně rozhádanou Radu guvernérů a zadruhé, zvednout inflaci k cíli. Jak na to? Nevím, ale jeden způsob, který by mohl zabít obě mouchy jednou ranou, je hodný prozkoumání. Lagardová by mohla zkusit přesvědčit (zejména, ale nejenom) německé politiky, že dalším odkupům aktiv, více negativním sazbám či ještě exotičtějším opatřením měnové politiky (peníze z vrtulníku?) lze zabránit tím, že se fiskální politika konečně postaví na tu samou stranu barikády, kde stojí ECB.

Draghi po kooperativnější fiskální politice zejména severních zemí léta marně volal. Snad bude mít Ch. Lagardová více štěstí.

Autor: Martin Lobotka, hlavní analytik Conseq Investment Management a.s.