Dva roky od Brexitu se toho moc nedělo. Tedy, ne že by se nejednalo, to ano, ale pokrok byl neznatelný. Což bylo důsledkem hlavně toho, že většinu času nejednala Evropská unie s Británií, nýbrž Británie sama se sebou. A to ještě nikterak úspěšně.

Spousta lidí se na bezradnost Británie tváří v tvář výsledku referenda koukala s neskrývanou škodolibostí, evropští diplomaté z ní však radost neměli – jakkoliv je Británie pro EU27 mnohem méně významná, než si spousta brexitářů myslí, nějaká dohoda s Británií je preferovanou alternativou před jejím živelným odchodem. S hlavním britským vyjednavačem (David Davis), který se s hlavním evropským vyjednavačem (Michel Barnier) letos potkal celkem na 4 (čtyři) hodiny, to však moc nešlo. Červené linie a vyjádření premiérky Mayové nerespektující (nebo nechápající) silnou asymetričnost postavení obou stran (EU27 vs. VB) pak situaci nijak neulehčovala.

Věci se však v posledních dnech daly do pohybu. Premiérka Mayová pozdě ale přece pochopila, že kvadratura kruhu se udělat nedá a že se musí rozhodnout, zda rozhoduje ona, nebo brexitářští radikálové s nereálnými očekáváními („dividenda z Brexitu“, „Německo se porve o možnost uzavřít s Británií smlouvu o volném obchodu“, „Unie nakonec ustoupí“ atd.). Před dvěma týdny v pátek na výjezdovém zasedání v Chequers sebrala ministrům mobily, zamkla je v místnosti, oznámila, že kdokoliv rezignuje, pojede domů taxíkem a poté předestřela plán, který poprvé za dva roky lze považovat za nějaký základ k jednání. Plán je to sice nekompletní a přehlíží to, co EU stokrát zopakovala jako svou červenou čáru (nedílnost čtyř svobod pohybu), po dvou letech však ukazuje, že si vláda konečně uvědomuje dopady tvrdého Brexitu, které část kabinetu stále preferuje. Této injekci realismu, jehož se v posledních letech hrubě nedostávalo, zřejmě hodně pomohl Airbus a Jaguar.

Je tedy Británie na cestě k měkkému exitu, nebo – jak po rezignaci dvou proponentů tvrdého Brexitu (David Davis, Boris Johnson) poznamenal Donald Tusk – dokonce k Brexitu jen dle jména? To je naděje britských eurooptimistů. Realismus pramenící z hmatatelné blízkosti neřízeného exitu dle nich posune kabinet k tomu, aby dojednal alespoň norskou dohodu a nechal dveře do EU napůl otevřené do budoucna. Ano, bude to kolosální ztráta času, energie a vlivu Británie, ale stále je to nejlepší řešení situace, do které Británii dostali Cameron a spol. Jak by řekl Tancredi z románu Gepard: „Aby mohly věci zůstat tak, jak jsou, musí se všechno změnit.“

Ale bohužel stejně pravděpodobný je chaos, který ochromí vládu natolik, že nevyjedná nic a že Británie se z Unie příští rok vypotácí bez dohody. Tvrdí brexitáři jsou sice v menšině, ale na vyvolání hlasování o důvěře vlády a následujících týdnů chaosu v situaci, kdy je času velmi málo, sílu mají. Ačkoliv se věci daly do pohybu, mlha obklopující Velkou Británii v posledních týdnech jenom zhoustla. A není stále jasné, kam loď s nápisem Brexit míří.

Autor: Martin Lobotka, hlavní analytik Conseq Investment Management, a.s.