Ztělesněním vyprázdněnosti a ideologičnosti české politiky je právě probíhající předvolební kampaň a zejména pak dva její aspekty: absence debaty o aktuálních problémech ČR a úporná fixace na daně. Politici se stylizují do role Alvina Tofflera, evidentně doufajíce, že vizemi na 20 let dopředu zakryjí nemohoucnost tváří v tvář problémům současnosti, a předvolební soutěž se, zdá se, zvrhla v dětinské přetahování se o to, kdo namaluje rychlejší spojení mezi Prahou a Brnem. A také o to, kdo přijde s lákavějším ekonomickým programem.

Ekonomický program ČSSD nevyšel z hodnocení nejlépe - byť je potřeba dodat, že první verze z února (tzv. „spravedlivé daně“) byla ještě horší. U jejího (stále ještě) koaličního partnera to však není o moc lepší. A zatímco ČSSD má alespoň ucelený program, se kterým lze souhlasit či nikoliv, strana, která má nyní dle průzkumů největší šanci v říjnu vyhrát, má na svých stránkách jako nejaktuálnější program několik odseků „programu“ pro krajské volby, které se konaly na podzim 2016. Že v něm zcela absentuje ekonomický program (zatímco na migranty, jichž bylo v krajích nula, se nezapomnělo…) by nevadilo nebýt toho, že do parlamentních voleb zbývá jen něco málo přes 100 dní (a polovina z toho jsou prázdniny).

Ekonomický program ANO se smrsknul na program daňový (nerozumím, proč jsou daně vždy tak nosním tématem voleb), navíc zcela nesystémový a partikulární (což je ovšem pouze daň za programovou prázdnotu, protestní naturel hnutí a snahu zalíbit se všem).

Jak jinak hodnotit snížení DPH na točené pivo a řezané květiny? Je to snad tak, že v rámci politické korektnosti je potřeba i naprosté daňové nesmysly rozdělovat genderově vyváženě? Nebo si snad skutečně někdo v ANO myslí, že pár korun uspořených na kytce vystřelí kurtoazii českých mužů na měsíc? V tomto ohledu je to stejné jako nápad s porodným u ČSSD: stát si absolutně zbytečnou úlevou pro všechny zajišťuje to, co by měl ve skoro absolutně stejném rozsahu i bez ní. Snížení DPH na vodné, stočné a základní potraviny atd. je na první pohled rozumnější, ale plošná dotace všech bez rozdílu, když problém s placením mají jen malé části populace, je čirý fiskální nerozum (a administrativní neefektivnost par excellence). Snížení DPH na stravování je evidentně snaha o odprošení za EET, snížení DPH za opravy kol je bizarnost, kterou nejsem s to pochopit. Fixace zrušením superhrubé mzdy mě nepřestává udivovat (vždyť na čem záleží je o kombinaci základu daně a sazby!), ANO však aspoň navrhuje všem do mzdy 113 tis. Kč/měsíčně efektivní daň snížit. To je chytré -  ANO tak loví ve vodách zaměstnanců, tedy v historicky výsostních vodách ČSSD, byť s hlavním problémem trhu práce (odvodové zatížení práce) to nic neudělá.

Pozitivní je, že si ANO na rozdíl od ČSSD aspoň dalo tu práci a spočítalo výpadek příjmů, který svými nápady způsobí (údajně 45 mld. korun). Ke cti mu slouží i to, že aspoň tuší, kde ty peníze vzít  - zajistit je má EET, vyšší růst a vyšší spotřeba kvůli nižším daním. Zatímco červnová čísla o rozpočtu (14% růst inkasa DPH) dělají z EET reálný zdroj dodatečných příjmů, reaganovsko-špidlovská víra předsedy, že v důsledku nižších daní „bude vyšší spotřeba, bude růst“ a tudíž vyšší příjmy, které více než pokryjí původní výpadek, je na vodě. Historicky se totiž snížení daní skoro nikdy z agregátního fiskálního pohledu nevyplácí.

Můžeme tak jen doufat, že toto cvičení v tom, jak zkomplikovat a zamotat již beztak komplikovaný daňový systém, se nezrealizuje.  Historie názorových veletočů předsedy Babiše v posledních letech by jistou naději dávala.

Autor: Martin Lobotka, hlavní analytik Conseq Investment Management a. s.