Naprosto zásadní je z výše uvedené problematiky odpověď na otázku, jakou roli bude hrát zlato v ekonomice v příštích desetiletích. Jak ukážu vzápětí, není na tuto otázku snadné odpovědět, protože bezprostředně souvisí s odhadem globálního vývoje nejen po stránce finanční, resp. ekonomické, ale i politické. To, že zlato má v současné době nízkou cenu, resp. zda je jeho cena záměrně udržována nízká a lze očekávat její výraznější zvýšení, nebo zda se jedná o přirozený a dlouhodobý trend, je součástí uvedené otázky.

Pokud se týká využívání hypoték jako součásti investičního portfolia domácností, domnívám se, že konjunktura v této oblasti postupně končí. Tato konjunktura měla svou logiku. V zemi, kde se po dlouhou dobu trh bydlení nevyvíjel přirozeně, velké množství domácností využilo možnost investovat do vlastního bydlení s tím, že po odchodu dětí „přebytky“ (volné bytové prostory) budou využity jako dodatečný zdroj příjmů. Jednalo se na jedné straně o určitou nápravu trhu podporovanou státem (hypotéky i stavební spoření), na druhé straně tím vznikají některé další distorze. Podle mého názoru bude stále obtížnější získávat pro komerční využití bytových prostor bezpečnou platící klientelu, tedy dobré dlouhodobé či krátkodobé nájemníky. Proto vznikají např. i systémy typu Airbnb, které se snaží poskytnout určitou oporu vlastníkům menších bytových prostor. Vývoj v této oblasti odhaduji jako poměrně plynulý, ale ne každý bude mít z investice do nemovitosti očekávaný výnos.

Z hlediska předpokládaného vývoje ceny zlata stojí za připomenutí historie zlatého standardu, kterému se kdysi podřizovala logika fungování bankovního světa. Emitující banky se zavazovaly proplatit ekvivalent uvedený na bankovce, a to na požádání a ve zlatě jak soukromým, tak právnickým osobám. Souviselo to s tím, jak banky historicky vznikaly. Banku, která by nebyla založena na tomto závazku, by nikdo nebral vážně a nemohla by v tehdejším bankovním světě fungovat. Došlo k několika pokusům z pozice státem podporovaných bank tento závazek oslabit (vydáváním tzv. státovek, zpravidla pro potřeby vedení války).

Komplexně se celý systém začíná zásadním způsobem měnit až od roku 1914. Souviselo to mj. s potřebou financovat válku nekrytými emisemi peněz. Další změna následovala v červenci 1944, kdy bylo na konferenci v Bretton Woods v USA dohodnuto, že mezinárodní měnou se stane americký dolar a bude kryt zlatými rezervami Federal Reserve Bank (dnes se setkáváme s označením FED, což je v podstatě centrální banka USA se složitou vlastnickou strukturou, která se odvíjí od 12 centrálních bank některých států tvořících USA). Ke krytí tohoto závazku si FED vytvořil obrovské zlaté rezervy mj. tím, že podle zákona z roku 1933 museli američtí občané odprodat FEDu zlato v hodnotě vyšší než 100 USD, také bylo zabaveno zlato německých a rakouských bank apod.

Dolar měl pevně daný směnný kurz k ostatním měnám států, které dohodu uzavřely. FED se zavázal vyměnit účastníkům dohody dolary za zlato v kurzu 35 USD za 1 trojskou unci zlata. Toto právo měly ovšem jen centrální banky zemí, které do tohoto systému vstoupily. Ani velké zásoby zlata nestačily, a tak dohoda z Bretton Woods byla v roce 1973 zrušena. Dolar však zůstal i nadále světovou rezervní měnou, ovšem kurzy jednotlivých měn k dolaru byly uvolněny a pochopitelně padla povinnost FEDu směnit dolar za zlato.

Vývoj, který začal v roce 1914 a který byl spojen s odpoutáním zlata od politiky globálního bankovnictví navázaného na FED lze chápat různě. Buď jako přirozený trend, nebo jako určité vybočení, které dříve nebo později bude korigováno vytvořením více vyvážených vztahů. Jak je vidět, otázka toho, zda je současná cena zlata přirozená nebo uměle podhodnocovaná, je bezprostředně propojena s otázkou stability současného monopolního systému vázaného na dolar.

Na druhou možnost, tedy na vznik vyváženějších finančních vztahů patrně sázejí některé velmoci jako např. Rusko, Čína, k čemuž se přidávají i další země, které se chtějí vymanit z důsledků vlivu dolaru na jejich ekonomiku. Odluka měn od dolaru a vytvoření alternativního, resp. konkurenčního globálního finančního systému ve světě by bylo založeno na zúčtování obchodních přebytků zemí ve zlatě. To předpokládá kromě jiného, aby země, které se chtějí o takovou „rebélii“ vůči současnému systému pokusit, měly dostatečné zlaté rezervy. Snaha Ruska a Číny nakupovat i zlato a zvyšovat jeho těžbu je zřetelná a doložitelná. Nízká cena zlata tomu nahrává.

Existují i další syndromy toho, že se něco obdobného, jako byl zlatý standard či jeho dozvuky, připravuje. Přibývá soukromých, ovšem na velké země navázaných firem působících v oblasti těžby a dopravy strategických surovin, které odmítají obchodovat prostřednictvím dolaru. V souvislosti s finanční krizí před deseti lety, která měla přesah i do hospodářské oblasti, se stále častěji hovoří o možnosti jejího opakování v ještě větším rozsahu.

Co z toho vyplývá pro běžnou domácnost, která je schopna vytvářet menší portfolio finančních aktiv? Především je nutné vyjít z toho, že čím menší prostředky jsou investovány, tím jsou větší procentuální transakční náklady. Na aktuální vývoj nejsou schopni tak rychle reagovat, navíc velcí investoři zpravidla disponují řadově lepšími informace. Běžnému investorovi se v dnešním světě vyplatí vyvažovat rizika a sledovat celkové dění. Jedním z aspektů vyvažování rizik je umírněné investování do držby zlata v podobě zlatých mincí či puncovaných slitků s certifikáty. V jaké míře? V takové, která vychází z odhadu stability budoucího vývoje, resp. možnosti turbulencí, které nás čekají.

Autor: doc. Radim Valenčík, CSc., ekonomický poradce České mincovny