15. září uplyne 10 let od doby, kdy o ochranu před věřiteli požádala proslulá, před svým kolapsem čtvrtá největší investiční banka Lehman  Brothers. Nebyla to sice zdaleka první (IndyMac, Bear Stearns atd.) a ani poslední (Washington Mutual, AIG atd.), ale byla to suverénně největší a nejviditelnější oběť v té době již přes rok doutnající finanční krize. A co je nejdůležitější, byl to ve vývoji krize dramatický zlom: pokud vývoj do onoho osudného víkendu v polovině září 2008 připomínal zákeřnou, ale plíživou rakovinu, vývoj po něm pak otevřenou zlomeninu s masivním krvácením.

Po kolapsu Lehman Brothers se zastavil finanční systém. Zbytky důvěry, která v systému nahlodávaném postupujícími ztrátami ze špatných hypoték ještě koncem léta 2008 zůstala, se v mžiku vypařily. Nikdo nechtěl půjčit nikomu, nikdo nikomu nevěřil – ve světe, kde může zkrachovat Lehman Brothers, totiž může zkrachovat každý. A protože to, kde všude byly komplexní finanční instrumenty založené na pochybných amerických hypotékách nebylo vůbec jasné, podezřívavý byl každý. 

Do dnešních dní se diskutuje, zda FED měl nebo neměl banku zachránit. Klíčovým (ve vyjádřeních z té doby i v memoárech zúčastněných z let pozdějších) bylo to, zda je banka insolventní nebo zda jen nelikvidní – v tom prvním případě FED bance půjčit (asi) nemohl, v tom druhém ano. FED byl názoru, že pravdou bylo to první, byť žádnou analýzu ani po letech neukázal. Zdá se, že jen přijal názor konsorcia soukromých bank, rivalů Lehman Brothers, které v onen dlouhý zářijový  víkend řešilo, zda by svého rivala dokázalo samo, bez veřejných peněz, zachránit. Přitom FED jakoby ignoroval, že jeho samotná akce by na aktiva, které Lehman držel, měla pozitivní vliv (žádné nucené prodeje, schopnost držet je dlouho). To, že Lehman nebyl úplně na odpis, je možno dovodit i ze dvou dalších věcí. Zaprvé, půjčka FEDu umožňující akvizici Bear Stearns v březnu 2008 bankou JPMorgan Chase byla i s úroky splacená již koncem roku 2012. Bear Stears přitom neoperoval s menší pákou než Lehman a jeho rozvaha byla plná nelikvidních aktiv vázaných na hypotéky (vzpomeňme, že již v létě 2007, musel zachraňovat své dva fondy, které se dostaly do problémů). Zadruhé, na programu odkupu toxických aktiv (TARP), ohlášeném po kolapsu Lehman Brothers na podzim 2008 a ukončeném o 6 let později, vydělal zhruba 15 mld dolarů. Jakkoliv byly subprime hypotéky špatné, nikdy neměly tak nízkou fundamentální hodnotu jako byla ta tržní v panice pozdního léta 2008. Což další vývoj potvrdil.

Z pohledu následujících událostí a ostatně i z následující změny chování FEDu (záchrana AIG, program odkupu toxických aktiv TARP) bylo opuštění Lehman Brothers politickým rozhodnutím ovlivněným voláním v té době již rozlícené veřejnosti „po odpovědnosti“ bankéřů. Jinými slovy, hlas ulice říkal jasně: nějaká finanční instituce padnout musí.  A gorila (přezdívka šéfa LB Richarda Fulda), která kolapsem měla přijít (a i přišla) o miliardu dolarů, byla ideálním terčem. Efekt, který kolaps měl na ekonomiku, však byl dle mého příliš vysokou cenou za potrestání bohorovných bankéřů. I po deseti letech se domnívám, že principy měly jít stranou a hlas ulice vyslyšen být neměl.

Autor: Martin Lobotka, hlavní analytik Conseq Investment Management a. s.