Ceny nemovitostí ve velkých městech, zejména pak v Praze, rostou, mluvou matematickou, nad všechny hranice. Dle nových dat developerských firem se průměrná cena nových pražských bytů dostala letos na dohled 100 tis. korun/m²; ceny starých bytů pak samozřejmě tento vývoj odrážejí. Vážnost situace ilustruje i ČNB, která nedávno bankám nařídila utáhnout hypoteční kohoutky, které se v posledních letech otevřely naplno – zatímco v roce 2012 poskytly dle statistik ČNB české banky hypoteční úvěry (vč. refinancování) na nákup nemovitostí ve výši cca 170 mld., v roce 2017 pak ve výši bezmála 350 mld.

Nárůst cen v posledních třech letech má mnoho příčin, o kterých se mluví zeširoka – pomalá výstavba, pokračující čistá migrace, relativně slabá koruna podporující spekulativní poptávku ze zahraničí, bezbřehý optimismus domácností (viz historické minimum míry úspor), Airbnb, historicky bezprecedentně nízké sazby atd. V podstatě je to pro zájemce o bydlení dokonalá bouře.

Nejhorší však je, že s tím nikdo nic nedělá. Neříkám, že má stát začít stavět byty a rozdávat je (ta doba už je naštěstí pryč), ale pro začátek by stačilo, aby neházel pod nohy polena výstavbě a vyrovnal hrací pole.  Což znamená např. přísnou regulaci krátkodobých pronájmů pro komerční účely (kde počet hostů přesáhl v minulém roce milion), které způsobují nejenom negativní externality (pro obyvatele dotčených domů, pro zájemce o trvalé pražské bydlení), ale i nerovné hrací pole pro hoteliéry v klasických ubytovacích zařízeních. Pouhé daně ani jedno z uvedeného nevyřeší. Proto je na místě zrychlit povolovací řízení – není přece normální, aby bylo v ČR vyřízení papírů dle výzkumu Světové banky u nás stejně problematické jako v Kongu, Kosovu či Keni.

Proč však vůbec trh bydlení řešit? Protože je to (na rozdíl od jiných) trh, jehož nefunkčnost / dysfunkčnost má znatelné dopady do dalších oblastí života. Kvalita bydlení a jeho stabilita (=dostupnost) jsou v akademické literatuře důležitými prediktory mentálního zdraví populace, různých socioekonomických charakteristik (jak dospělých, tak dětí) a v neposlední řadě důležitou determinantou rozhodnutí o množství potomků. V České republice, kde je afinita k vlastnickému bydlení velmi vysoká a vlastnictví nemovitosti k bydlení je integrální součástí mentality, jsou pak tyto efekty patrně silnější než jinde.

 A není to tak, že není kde bydlet. Praha není Hong Kong. Je na čase, aby si to zodpovědní uvědomili.

Autor: Martin Lobotka, hlavní analytik Conseq Investment Management a.s.