Flirt Saúdské Arábie s volným trhem s ropou vydržel necelé dva roky. Jistě si vzpomenete, jak o Vánocích 2014 její ministr ropného průmyslu Ali al-Naimi říkal, že „není v zájmu organizace OPEC snižovat produkci, ať je cena jakákoliv“, že to, zda cena poklesne na „20, 40, 50 nebo 60 dolarů za barel je irelevantní“, a že „svět možná už nikdy neuvidí ropu za 100 dolarů za barel“. Motivace byla jasná: dostat z kola ven americké těžaře, jejichž produkce vzrostla díky těžbě v roponosných břidlicích z 5 mil. barelů denně v roce 2009 nad 9 mil. koncem roku 2014.

O dva roky později však je jasné, že Saúdové prohráli. Těžba v Americe sice z maxima dosaženého v červnu 2015 (9,5 mil. barelů) klesla do dnešního dne zhruba o milion, na arabském poloostrově (a nejenom tam) to však bylo příliš pomalé a bolest, kterou flirt s kapitalismem způsobil, příliš velká. Saúdská Arábie, která chtěla světu v prosinci 2014 slovy Al-Naimiho „říct, že nejefektivnější producenti si zaslouží tržní podíl, to je přece princip fungování kapitalismu“ se potkala s dalším nepříjemným faktem kapitalismu, a sice že dlouhodobě provozovat deficitní hospodaření nejde. Deficity rozpočtů byly v letech 2015 i 2014 výrazně dvouciferné, což v prostředí nečekaně houževnatých amerických břidličářů a rychle se tenčících devizových rezerv nahlodávalo odhodlání Saudské Arábie nechat trhu volný průběh.  A protože opatření typu zvýšení cen pohonných hmot a elektřiny, snížení platů ve veřejném sektoru (tedy téměř pro každého zaměstnance) či prodej malé části ropného gigantu Aramco byla jako náplast na otevřenou zlomeninu, něco se stát muselo.

Náznakem, že se hnuly ledy, bylo již květnové odvolání al-Naimiho z pozice ministra ropného průmyslu po celých 21 letech. Minulý týden pak bílou vlajku pod vedením Saúdů vyvěsil v Alžíru OPEC, který se poprvé po 8 letech domluvil, že snížení produkce o půl milionu je v jejich zájmu. Čeká nás tedy rychlý skok cen nahoru? NA první pohled se může zdát, že ano - WTI se vyškrábala na skoro 50 dolarů za barel.

Realita je ale jiná. Zaprvé, prozatím se jedná o dohodu, že se dohodnou – něco po vzoru pozdně nočních summitů EU. Finální dohoda, ke které má přijít na zasedání koncem listopadu, má mnoho zádrhelů – o snížení produkce nechce slyšet například Nigérie, Írán, Venezuela a ani Libye, což je na 14-členný OPEC poměrně dost výjimek.  Zadruhé, každý dolar, o který cena díky jednostrannému snížení OPECu vzroste (země mimo OPEC se do snižování zrovna nehrnou…), je požehnání pro americké producenty – jejich kapacity, zakonzervované nízkou cenou, mohou rychle znovu naběhnout.  A zatřetí, z definice je dohoda, kterou nesou jenom někteří členové kartelu, který navíc kontroluje jenom třetinu světové produkce, nestabilní a neefektivní. Sám al-Naimi letos v únoru řekl, že „snížení produkce se konat nebude, protož i když to země slíbí, nesplní to – prostě to nesplní. Nemá smysl ztrácet čas snahou o domluvu na snížení“. K tomu všemu je globální poptávka slabá, čemuž nahrává neduživý růst v Eurozóně, Japonsku i Číně.

Pokud se OPEC v listopadu ve Vídni přece jenom dohodne, v nejlepším dokáže dát trhu dno, a i to možná jen na čas. Setrvalý růst cen ropy by vyžadoval mnohem radikálnější kroky.