Koncem srpna Evropská komise uvedla, že se domnívá, že Irsko v letech 2003-2014 bezdůvodně poskytlo společnosti Apple daňové úlevy ve výši 13 mld. EUR tím, že skrze dva speciální daňové výnosy (z roku 1991 a z roku 2007) týkající se právě společnosti Apple umožnilo interně alokovat většinu zisků do neexistujícího „ústředí“ („head office“). Toto ústředí nebylo subjektem daně v Irsku (ale ani nikde jinde) a dle EK existovalo pouze na papíře; jeho jedinou aktivitou bylo zasedání Dozorčí rady.  Efektivní sazba daně, kterou Apple v Irsku platil, se tak z 1% v roce 2003 dostala na 0,005% v roce 2014. Irsko má Apple dle EK dodanit, a to i s příslušnou úrokovou penalizací. 

Že se to Apple nelíbí je jasné – Tim Cook si nebral servítky, když obvinění Komise označil za „politickou hovadinu“, finanční ředitel Luca Maestri teatrálně varoval, že rozhodnutí EK bude mít „devastující dopad na evropskou ekonomiku“ – a platit nehodlá.  Na první pohled překvapivě však nechce peníze přijmout ani samotné (dle EK o daně ošizené) Irsko. Jeho logika je však také pochopitelná: ač členem EÚ, stále platí za v podstatě tolerovaný daňový ráj, a to nejenom nízkou sazbou korporátní daně (12,5%), ale i vstřícným zacházením s velkými společnostmi. Svůj status nejpřívětivější země EU pro přímé zahraniční investice, pracně budovaný od 80.let, Irsko nechce ztratit, a to ani za cenu, že by z dodatečných daní od Apple např. pokrylo část dluhů, které vytvořilo při záchraně svého bankovního sektoru  v letech 2008-9.

Potud celkem bez překvapení. Co ale překvapí je výzva 185 amerických ředitelů společností, kteří se okamžitě jednomyslně postavili na stranu Apple a v dopise žádají zrušit rozhodnutí EK. Vzhledem k tomu, že správa EK není veřejná a má 150 stránek, těžko lze předpokládat, že si ji před podepsáním výzvy mohli prostudovat. Ačkoliv se zahalili do rétoriky o nutnosti předvídatelnosti podnikatelského prostředí a o tom, jak státům nikdo nemá mluvit do jakkoliv stanovených daní, jako nezúčastněnému pozorovateli mi to spíše zavání příslovím o potrefené huse a nepochopením, že se zde nejedná o daně per se, ale o (nedovolenou) státní pomoc. Pravidla státní pomoci jsou v EU platná od roku 1958 a selektivní daňové úlevy byly jako způsob (nepovolené) státní pomoci mnohokrát předmětem rozhodnutí Soudního dvora EÚ (např. rozhodnutí  C-387/92 nebo  C-106/09P). Komise navíc necílí jenom na Apple – předmětem vyšetřování jsou i pobídky pro Fiat, Amazon i McDonald’s v Lucembursku či Starbucks v Nizozemí. 

Oproti tomu žádné podobné obrany se nedostalo Deutsche Bank, po které jenom pár dní po zveřejnění nálezu EK začalo americké ministerstvo spravedlnosti požadovat 14 mld. Dolarů, tedy skoro přesně tolik, jako EK od Apple, za údajně pochybný prodej hypotékami krytých cenných papírů před krizí.  

V Americe je tak zřejmě – s jenom drobnou dávkou nadsázky - mnohem lepší (údajně) neplatit daně než prodávat (údajně protiprávně) cenné papíry profesionálním (!) investorům. A zdá se mi, že transatlantické pouto je mnohem méně pevné, než se na první pohled zdá. A to ještě prezidentem není Donald Trump…